Prosinec 2014

Junosť 75 (Юность-75) + video

30. prosince 2014 v 19:56 | najvrtson |  Nástroje zahraniční výroby
Junosť 75 (Юность-75)

Jak jsem již několikrát nastínil, v Sovětském svazu a posléze v Rusku a několika odtrhnuvších se republikách se vyráběla celá řada podivuhodných a mnohdy i velmi zajímavých nástrojů. Netvrdím, že níže popsaný přístroj patří do kategorie velmi zajímavých, ale přeci jenom vzhledem k ojedinělému výskytu určitě nebude od věci jej blíže poznat. Přesně to jsem si řekl, když jsem si jej pořizoval. Patřím ke generaci, která ještě umí louskat bukvice (čti: rozumím azbuce), takže vím, že BAY se čte Vau a proto jsem bez obav pořídil tento skvost do svých sbírek.
Tranzistorové varhany Junost 75 byly vyráběny patrně jako následovník neméně bizarního stroje Junost 73 a předpokládám, že ona číslice 75 znamená rok vzniku. Asi nejspíš jej vyrobil Muromskij Zavod, ale netuším kde. Štítek na spodní straně mašiny praví, že se jedná o elekramuzikalnyj instrument a že cena byla 650 rublů (tehdy 6500 Kčs), že nástroj vyžaduje 220V, 50 Hz, ale o původu mlčí.
Kdybych byl Jeremy Clarkson, napsal bych, že nástroj je postaven jako ruský tank a podobně i hraje. Skutečně, šasi nástroje je zhotoveno z tlustého hliníkového plechu, jednotlivé vnitřní výztuhy jsou z 2mm oceli a zespodu pro upevnění na stojan je litinový rám. Není proto divu, že ta krása váží přes 20 kilo. Na povrchu je skříň nástroje potažena černou papírovou imitací kůže, ale na Ruskeys je vidět nástroj i v červeném a zaznamenal jsem i modrý exemplář. Pod klaviaturou jsou tři desky s ladícími obvody oscilátorů, přístupné po odklopení klávesnice, nebo třemi krytkami zespodu nástroje, jimiž lze nástroj v případě potřeby doladit v kompletním stavu. Na opačném konci, tedy za ovládacími prvky, jsou šikmo k ose nástroje umístěny desky s 12 oscilátory a děličkami (hemží se to tady oranžovými hranatými tranzistory) a také tři desky s efekty a operačními zesilovači. Celé dohromady je to pospojováno kilometry drátů, které proudí uvnitř nástroje smotané do elegantních svazků. Naštěstí mají konce označené navlečenými bužírkami s natištěnými čísly. Ani to ale nepomohlo a zkušený servismen mi nástroj neopravil do zcela funkčního stavu, neboť, jak sám přiznal, nedá se v tom vyznat.
Klaviatura, opticky rozdělená na 2 a 3 oktávy, má 61 kláves, o kterých mohu poprvé v životě prohlásit, že jsou příliš tvrdé. Vracejí je vinuté pružiny dimenzované spíš pro zpětný pohyb spouště kulometu. Pod každou klávesou je jeden drátkový kontakt a místo obligátní drátové sběrnice má každý tón seřiditelný plochý kontakt.
Podobně jako klaviatura, i ostatní ovládací prvky jsou pro skutečného chlapa.
Podívejme se na ně blíže zároveň s popisem jednotlivých funkcí:
Pravá polovina klaviatury, anebo je-li funkce dělení vypnuta, celá klaviatura má k dispozici čtyři stopové výšky 16' až 2'. Ty se zapínají kolébkovými přepínači vpravo. Ještě více vpravo jsou obří tahové potenciometry, ten více vlevo ovládá celkovou hlasitost nástroje a ten druhý nastavuje poměr hlasitosti perkusí. Abych předešel dojmu, že se jedná o melodické perkuse jako u běžných varhan, upozorňuji, že nikoliv, nástroj produkuje pouze cosi jako zvuk bubnu (Baraban) a cosi jako šustění (Ščotki). Dále následují kolébkové spínače: Ščotki (zapíná onen šustivý zvuk na pravé straně kalviatury), Vau vykl. (vypínání efektu kvákadla), Ručnaja (manuální ovládání efektu kvákadla pákou uprostřed nástroje), Perkussija (perkusní průběh uzavírání filtru), Vibráto (cyklické kvákání). Tři tahové velepotenciometry více vlevo ovládají: Pravý nazvaný Častota vau (frekvence kvákání), Glubina (hloubka vibráta, tentokrát již normálního), Čatota (frekvence vibráta). Daší tři ovládací prvky v pořadí shora: Přepínač provozu split/celá klaviatura, nastavení poměru hlasitosti levá/pravá polovina klaviatury (funguje, i když je zapnutý provoz na celu klaviaturu!), páka Vau, vracená pružinou do původní polohy. V posledním levém rámečku jsou tyto ovládací prvky: Tři kolébkové spínače stopových výšek pro dolní polovinu klaviatury, tedy 4, 8 a 16'. Podnimi je Korrekor, jakási primitivní tónová clona omezující vysoké frekvence. Dále dva kolébkové spínače a dva izostaty se společným popisem, Baraban a Ščotki. Kolébkové přepínače zapínají zvuk bubnu a šustivý zvuk na dolní polovině klaviatury, při navolení těchto funkcí izostaty, zní na nejspodnějším C cosi jako kopák a na Cis onen šustivý zvuk.
Posledním ovládacím prvkem je spínač a červená kontrolka podsvícená klasickou malou žárovkou.
A jak to hraje: Po zapnutí síťového spínače se na vás vyvalí brum o frekvenci 50 Hz a to jste ještě nezapnuli zesilovač. Skutečně, Junost 75 produkuje hluk o stejné intenzitě, jako běžná transformátorová svářečka. Pokud máte odvahu prohnat nástroj aparaturou, je nutno zespodu nástroje vetknout pětikolík, ale pozor, jeho levá část je pod napětím, neboť se tudy napájela žárovka v pedálu hlasitosti, který používal clonu a fotočlánek, aby se zamezilo ruchu způsobeného potenciometrem. Zvuk nástroje je v podstatě fajn, taková lehce agresivní Farfisa z 60. let. Rozhodně výraznější než Delicia Fenix nebo Vermona (ta ale nabízela podstatně více možností). Do bigboše to muselo být dobré a pokud se klávesista rozhodl, mohl do toho i kvákat za pomocí páky a tím obohatit svoje výrazové možnosti.

Videoukázka:

















Bohužel, několik děliček mi vypovědělo službu a všechny funkce kvákadla hrají moc potichu (asi nějaký operační zesilovač). Jediné, co se mi zatím podařilo, je oživení klaviatury, takže každá klávesa nějak hraje. Nástroj se po zahřátí (cca. 20 minut) mírně rozladí.
Je velká škoda, že sovětské, potažmo ruské nástroje se k nám nedovážely, tedy aspoň některé z nich, když už nám soudruzi neumožnili nákup něčeho kvalitního z devizové ciziny. Junost 75 by sice asi neznamenal až takový přínos, ale za svou cenu (byl o třetinu levnější než Fenix) by si svoje zákazníky určitě našel - z nouze si pes i..., znáte to.






Roland Juno 60

27. prosince 2014 v 22:50 | najvrtson |  Nástroje zahraniční výroby
Roland Juno 60 (1982)

Ačkoliv tento článek je v podstatě zbytečný, neboť předpokládám, že popisovaný nástroj je dobře znám a článků a recenzí na něj najdete na internetu opravdu mnoho, musím jej sem zařadit už kvůli tomu, za co Junu 60 vděčím. Když jsem si někdy v roce 2001 koupil Ensoniq TS-12, protože jsem po několika samohrajkách pochopil, že tudy cesta k lepšímu zvuku opravdu nevede, zjistil jsem náhle, že absolutně nechápu, co po mě ten nástroj chce, co je to Envelope, LFO, jak funguje ten filtr, zkrátka nástroji jsem vůbec nerozuměl. Na tehdejším internetu jsem začal intenzivně studovat veškeré dostupné vědomosti (zde si dovolím poznamenat, že česky nebylo vůbec nic, což mě později vedlo k založení tohoto blogu) a potřeba praktických zkušeností mě dovedla k rozhodnutí koupit nějaký starý analogový syntezátor s ovládáním všech funkcí potenciometry přímo na panelu. Z obrázků jsem se doslova zamiloval do Rolandu Juno 60, byl jednoduchý a přesně splňoval to, co jsem od něj čekal. Bylo to v dobách počínající analogové šílenosti a nástroje tohoto typu bylo stále ještě možno zakoupit za ceny do 10 tisíc, což dnes zní skoro jako pohádka. Když jsem si pro něj přijel, nabízel mi prodávající za tytéž peníze ještě Korg Polysix v lepším stavu, ale já jsem byl již rozhodnutý. Nemaje žádné zkušenosti, podlehl jsem kouzlu Rolanda už od pohledu... Když jsem milé Juno po několika letech prodával, netušil jsem, že dělám velkou chybu (a teď nemyslím na kšefty). Juno 60 mi prostě chybí.
Dost nostalgie. Syntezátor Roland Juno 60 byl uveden na trh v roce 1982, rok po svém předchůdci Juno 6. Majitele Juna 6 tím výrobce asi moc nepotěšil, neboť Juno 60 se prodávalo za úplně stejnou cenu. Zvukově identický nástroj nabídl konečně možnost ukládání vytvořených zvuků do pamětí (56 pozic) - Roland jím konečně mohl konkurovat Polysixu, zálohování paměti na magnetofon a rozhraní DCB pro komunikaci s ostatními stejně vybavenými přístroji stejného výrobce. Midi přišlo na svět o rok déle a u Rolanda se poprvé objevilo až u syntezátoru JX-3P, ale Juno 6 i 60 lze dnes doplnit retrofitem od některého z výrobců (u nás je dělá CHD Elektroservis). Nástroj je šestihlasý s jedním oscilátorem (a jedním suboscilátorem) na hlas, k dispozici pila a pulsní vlna s proměnnou šířkou. Každý hlas má k dispozici LPF s rezonancí a KBD trackingem, který je možno přivést do samooscilace a přidat tak jeden hlas. Dále má Juno 60 HPF nastavitelný ve čtyřech úrovních, generátor šumu, LFO, jeden generátor obálky ASDR na hlas s možností reverzního provozu a jednoduchý arpeggiátor. Nástroj bylo možné stiskem kombinace tlačítek přepnout do monofonního režimu, kdy zněl opravdu hutně. K úplnému štěstí však chybělo portamento. Zvuk je možno upravit přes vestavěný chorus (právem velmi ceněný) se dvěma úrovněmi. Vlastně toho není až zase tak moc, ale jak mnozí víte, Juno 60 hraje fantasticky, zvuk je živelný a teplý, nenudí. Přidáme-li k tomu uživatelské rozhraní tak přívětivé, že si s tím ví rady i začátečník a sex-appeal celé mašiny, není divu, že je Juno 60 považováno za nejlepší model celé série Juno i přes své zjevné nedostatky.
Výstup z nástroje je stereofonní, ačkoliv jediný stereofonní prvek je chorus, kromě již zmíněného DCB na zadním panelu ještě najdete konektory pro hold (sustain) pedál, konektor pro ovládání VCF, vstup pro externí řídící signál časování arpeggiátoru, další pro přepínání mezi paměťovými pozicemi, trimr doladění, dva konektory pro magnetofon a napevno připojený napájecí kabel. Tento zvyk u starých nástrojů mi trochu vadí, myslím, že investice do zásuvky pro oddělitelný kabel by již nebyla tak zdrcující.
Mechanicky na tom bylo Juno vcelku průměrně, klaviatura byla dost měkká, věkem se stala dost hlučná, ale fungovala dobře. Pro ohýbání tónu zde byla typická páka, pro modulaci veliké bíle tlačítko nad ní; modulaci jím nešlo plynule regulovat. Potenciometry byly kvalitní (při porovnání s dnešními nástroji Roland, nesoucími stejné jméno se mi chce plakat), přepínače také, všechny konektory atd. fungovaly i po dvaceti a více letech skvěle a to měl můj Roland již svoje odslouženo.
Dnešní doba je mírně řečeno poznamenaná retrománií, kdeco je dnes Vintage, legendární a bůhvíco ještě. Juno 60 si tento status zasluhuje, ale současné ceny těchto nástrojů již naprosto opustily oblast normálu.To znamená, že na to své domácí žvýkání (na pódium bych to nikdy netahal) si jej již asi nikdy nepořídím...

Casio CZ-1

26. prosince 2014 v 21:44 | najvrtson |  Nástroje zahraniční výroby
CASIO CZ-1 (1986)

Tak jako dobří holubi, i dobré nástroje se vracejí. Nemyslím tím nutně návrat stejného kusu, nebo typu nástroje, ale řekněme alespoň stejný druh syntézy a de facto i zvuk. Po další, asi rok a půl dlouhé absenci PD syntezátoru v mé pracovně (vzletný název pro zašívací pokojík se spoustou hraček), jsem zjara 2014 zakoupil již třetí Casio s PD syntézou, ale tentokrát již bez kompromisů rovnou nejvyšší model CZ-1. Vlastně nevím, proč jsem to udělal, ale asi to muselo proudit odněkud z podvědomí, které bezpečně ví, co potřebuje.
Pro podrobnosti o historii nástroje prosím přejděte na článek o syntezátoru Casio CZ-5000 a až na výjimky platí i většina technických údajů zde uvedených. Hlavním rozdílem je to, že Casio CZ-1 se na rozdíl od všech ostatních dočkalo dynamické klaviatury s tlakovou citlivostí. Mechanicky je tato klaviatura měkčí, než ta u CZ-5000, ale možná se na ní již projevuje věk. Na rozdíl od nižších modelů má tato klaviatura jednotlivé klávesy na závěsech a vrací je vložené ploché pružiny (u ostatních nástrojů použil výrobce lacinou klaviaturu, kde jsou klávesy v blocích a ohýbá se zúžená část plastu. Tyto klaviatury jsou však kupodivu docela pohodlně hratelné, opět bych je rád přirovnal k samohrajkovým klaviaturám dnešních Yamah, kterým tato stará Casia v tomto ohledu s přehledem vytřou zrak).
Dalším rozdílem je absence rozhraní pro ukládání dat na magnetofon, výrobce se zde rozhodl vystačit s možností ukládání na paměťovou kartu a výpis paměti přes Midi.
Display nástroje je podsvícený (v mém případě byl, neboť jsem se na tuto vítanou novinku těšil tak vehementně, že u mého nástroje nefunguje).
CZ-1 má dvounásobek ROM zvuků (64) a také disponuje 64 uživatelskými místy pro ukládání zvuků, přičemž ROM zvuky na stejných pozicích lze kdykoliv vyvolat z paměti také. Vytvořené zvuky lze na rozdíl od ostatních modelů pojmenovat a název může mít až 16 znaků.
Další novinkou je paměť pro nastavení celého nástroje, tedy to, co se dnes nazývá Performance (zde se to nazývá Operation Memory), ať už se jedná o split, dual, nebo jakákoliv jiná nastavení. CZ-1 umožňuje uložení 64 Operation Memories.
Casio CZ-1 je také multitimbrální, což jsem ještě nevyzkoušel.
Struktura zvukového modulu nástroje je ve většině rysů stejná, jako u CZ-3000/5000, tedy: Zvuk může být tvořen jedním nebo dvěma oscilátory, přičemž každý může používat jednu či dvě vlny. Každý oscilátor má vlastní obálku ladění, obálku DCW (kontrola zkreslení vlny, funguje to dost podobně jako filtr, ale výsledkem je zaoblení jakékoliv vlny do sinusovky) s KB trackingem a obálku AMP (ekvivalent VCA) s KB trackingem. Všechny obálky mohou mít až 8 kroků, přičemž lze rozdělit, které kroky budou znít při stisku klávesy a které po jejím puštění. Dohromady lze oběma oscilátorům přiřadit vlnu, hloubku a frekvenci vibráta (LFO, ale modulovat může bohužel jen ladění), vzájemné rozladění až o 3 oktávy, 11 půltónů a 50 centů oběma směry), společně lze určit polohu tónu o +/- oktávu, přiřadit kruhovou modulaci a šum bez dalších možností např. nastavení úrovně.
Další možností nástroje je nastavení "linky", kdy nástroj hraje buď 1. oscilátor, 2. oscilátor, 1.+2. dohromady a nebo navrství dvakrát na sebe první oscilátor. Při troše programování lze takto do paměti uložit až 4 variace zvuku. Ale pozor, nově přibyla funkce citlivosti obálky AMP a DCW u každého z oscilátorů dynamikou úhozu (konečně lze řídit "ostrost zvuku" něčím jiným než obálkou) a dále také nastavení citlivosti aftertouch. Bohužel, aftertouch, stejně jako kolečko modulace ovládá pouze LFO a ten zase pouze vibráto, tedy změnu výšky tónu.
Může to být můj subjektivní dojem, ale mám pocit, že CZ-1 zní více do basů, než obě CZ-5000, které jsem měl.
Ostatní HW, chorus i konektivita nástroje se nezměnily. Casio CZ-1, stejně jako i CZ-3000 a 5000 trpí na nespolehlivé spínače pod tlačítky, které rády spínají vícekrát, nebo někdy také vůbec. Opět i zde musím vytknout nemožnost ovládání více funkcí kolečkem modulace, LFO a zde i aftertouchem. Casio řady CZ je svébytný nástroj, PD syntéza zní dost odlišně od FM, se kterou jsou nástroje Casio CZ s oblibou srovnávány (provedl jsem porovnání se 4operátorovým nástrojem Yamaha, což považuji za férové). Jejich hlavní společnou vlastností je to, že zvuk obsahuje určité procento interferenčních pazvuků... Casio CZ také tak trochu šumí a při použití interního chorusu šumí docela hodně. V poslední době se ceny nástrojů řady CZ začaly mírně zvedat, patrně i tyto nástroje mají již Vintage appeal.